Šestý ročník jedovnické Meridy je již minulostí. Závod, který se jel letos jako mistrovství České republiky v bike marathonu, dokázal i přes chladné počasí přilákat na start přes tisícovku závodníků v obou kategoriích.

Na kratší trať v délce 54 kilometrů se přihlásilo přes tisíc milovníků horských kol. Ať už profíků, tak i hobbíků či vyložených amatérů. Pro tu drsnější část, tedy okruh v délce sto kilometrů, se rozhodlo asi pět set startujících. Včele s olympijskou vítězkou, norskou bikerkou Gunn Ritou Dahle.

Mezi odvážlivci nechyběli ani tři bikeři v dresu nově vzniklého týmu TEAM BIKERI.NET. Zatímco já měl zkušenosti z loňského ročníku (no, zkušenosti – prostě jsem dojel 302., tedy poslední časem 7:35:52 hodin), tak pro Stráňu byla stovka premiérou. Stejně jako pro Káju, který si ovšem v rámci tréninku zajel před několika týdny alespoň první část a věděl tak, do čeho se pouští. Řádně se na to také vybavil, takže svého osvědčeného treka vyměnil za nový bike. Rozhodně neprohloupil. „Na treku se to dá taky sjet, jenže nový bike víc v terénu drží. Hlavně při sjezdech je rozdíl patrný,“ podělil se o nově nabité dojmy z jízdy na novém „teréňáku“ nejvíce nabušený člen týmu.

Kája si před závodem přivstal. Pršelo, a tak se rozhodl vyměnit pláště. Na kola nasadil původní větší balony. Jak později uznal, tak aktivní být nemusel. Trať totiž příliš extrémně blátivých úseků zase nenabídla. Ale to předbíhám.

Už v pátek bylo jasné, že teplo si tentokrát neužijeme. Jen jsme se modlili, aby nepršelo. Se Stráňou jsme tak činili v restauraci U Slavíčka, kam jsme zašli na dvě pivka a poslední vydatnější jídlo před startem – pizzu s pořádnou dávkou česneku J

Naše přání ale ráno rozhodně vyslyšeno nebylo, pršelo celou noc, což signalizoval pohled z okna. Mokrá silnice nevěštila nic dobrého. „Hele, nerozmyslíme si to? Ještě můžeme zůstat doma za pecí,“ laškoval Stráňa. Nepotěšil sem ho. Když už jsem se přihlásil, chtěl jsem do terénu vyjet. „Když bude fakt blbý počasí, tak odjedeme jen první okruh a pak se na to vykašleme,“shodli jsme se.

Nachystaní jsme byli co se týče věcí, s psychikou už to tak slavné nebylo. Ale co, ukáže až průběh závodu, pro nás možná spíš náročnějšího cyklovýletu. S těmi pravými bikery jsme se totiž nemohli vůbec poměřovat.

Do místa startu nás odvezl Laďa jeepem, takže kola jsme v pohodě naskládali na korbu terénního vozu. Hned jsme se šli zaregistrovat a zaplatit čip. Jako dárek jsme dostali trička, musím však říct, že to loňské bylo povedenější. Ale jak se říká, darovanému koni na zuby nekoukej.

Nějak jsme v chladu přečkali dobu do startu a pak již nastalo řazení. Zatímco my jsme se nikam nehrnuli a postavili se společně ještě s Danem a jeho přítelkyní Sárou takřka na samý konec fronty, hvězda závodu Gunn Rita si nebrala servítky a razila si cestu na samý začátek. No, alespoň jednou jsme ji přeci jen naživo viděli J Hezký dres…

V 10.15 jsme pomalu šlápli do pedálů a vydali se na cestu. Zatímco profíci vypálili, my si vychutnávali atmosféru, kterou tvořili diváci kolem trati. Úvodní část totiž vedla po asfaltové silnici Jedovnicemi a pak dalšími obcemi. Právě na silnici byla asi největší zima, nahoře nad Kotvrdovicemi pěkně funělo. Člověk se tak těšil do terénu, a hlavně do lesa, kde byl pěkně v zákrytu. Nikam jsme se ale nehnali, zvolili jsme pomalejší tempo. Přesto jsme za sebou nechali tak desítku závodníků (mezi nimi byl i Laďa, který řekl, že pojede svorně se Sárou a bude jí prý pomáhat).

První část byla naprosto v pohodě. Žádné pořádné převýšení, jen menší stoupání, která člověka rozhodně nevyčerpala. Na dohled od nás řada bikerů (vyjma profíků, kteří už snad byli na druhé občerstvovačce J ), na začátku se ale chleba rozhodně ještě nelámal. Sil jsme měli zatím na rozdávání, hlavně Stráňa, který sršel humorem. „No, jsem docela zklamanej. Zaprvé nevyšlo počasí, a zadruhé organizátoři nepochopitelně pustili ty rychlejší před nás a ti nám hned samozřejmě ujeli. Takže silný zklamání,“ svěřoval se borec, který zažíval premiéru. Přitom poznával náročnost terénu v okolí Jedovnic. „Patnáctý kilometr se jel velmi těžko,“ přiznal Stráňa a prohlížel kolo plné nánosů bláta.

To Kája měl jednak natrénováno, a pak si pamatoval, co ho čeká. Zezačátku ho tak nic nemohlo překvapit. „Super, moc se mi to líbí. Jen nás nějaká brzda pořád brzdí ve sjezdech,“ s úsměvem mrkl na Stráňu.

„To mám být jako já? No toto,“ nevěřícně kroutil hlavou napadený biker, který prý ve sjezdech jel jako o život.

Po menším občerstvení, které představovaly meloun, banán, müsli tyčinky a ionťáky, jsme vyrazili dál. A hned do kopce. Z chatového tábora nás čekalo převýšení asi 160 metrů. „Zajímavý, to je zvláštní nápad, postavit občerstvovačku dole pod kopcem,“ nevěřícně kroutil hlavou při šlapání Stráňa. To ještě netušil, že podobné je to i s dalšími občerstvovačkami.

Každopádně první úsek dlouhý 15,51 kilometrů (všechny údaje pocházejí z mého tacháče, u něhož je možné, že neměří přesně – proto je berte s rezervou) jsme zajeli za necelých 50 minut průměrnou rychlostí 18:68 km/hod. Nejvyšší dosažená rychlost při sjezdu byla 42,1 km.

Druhý úsek se nijak zvlášť od prvního nelišil. Výjezdy střídaly sjezdy, člověk si jen musel dávat občas pozor na mazlavé blátičko při sjezdech. A také na vyjeté koleje. Zde čekalo náročnější stoupání, které však nebylo ani tak prudké, jako táhlé. I přes to jsme nastoupali zhruba 180 metrů. Moc nedalo předjíždět. Hrozilo totiž, že by závodník spadl ze srázu. Ovšem jinak zase pohoda. Tedy prozatím. „Terén perfektní, není ani moc mokro. Vždyť ani nejsem moc špinavej,“ prohlížel se Kája. „No jo, ty taky to kolo nosíš pořád na rameni, abys je neumazal,“ rýpl sem si, zatímco se na druhou občerstvovačku v Bukovince blížil Stráňa. „Jedete moc pomalu,“ byla jeho první slova. „Ale už bude cíl, ne?“

No, po 33 kilákách toho už měl poměrně dost. „Trošku už sem vyfluslej, ale jinak zatím v poho,“ nepropadal ale poraženecké náladě. Zvláště, když ho jeden z pořadatelů navnadil pozitivní hláškou: „Posledních pětadvacet kiláků je jen z kopca.“ Zajímavý, tohle sem přesně tady slyšel před rokem taky a pak sem ta slova proklínal. Nicméně Stráňu to potěšilo. „Hurá,“ byla jeho snad upřímná reakce.

Opět jsme se nadlábli („Měli tady výborný makovec,“ pochutnal si Kája) a vyrazili dál. Průměr se nám snížil na 17:26 km/hod, v sedle už jsme byli 1:56:32 hodin. Nejvyšší rychlost jsme při jednom sjezdu dokázali vyhnat na 47,4 (což oproti předpokládaným rychlostem těch nejlepších – počítám kolem 60 – byla naprostá nicotnost).

Ve třetí části nás čekal nejtěžší úsek při tlačení kol – ten kopec se prostě nedal vyjet. Stoupák to byl hodně náročný, prudké převýšení 170 metrů sebralo dost sil. Ostatně ty už ubývaly, ovšem ne tak rapidně jako loni.

První okruh jsme zvládli za 3 hodiny a 7 minut. Věděl jsem, že rozhodně pojedu dál, i když náznaky na ukončení závodu se ze strany nejmenovaného závodníka objevily. „Hele, Stoupa, nevzdáme to? Ještě je čas. Teda ještě je čas neudělat si ostudu,“ pravil ironicky Stráňa, kterému už docházeli „šneci“. Místo toho si tak na občerstvovačce v cíli mohl dát ionťák a další banány či jiné pochutiny.

Kája byl nejvíc v pohodě. I když také on pociťoval první, byť jen nepatrné, nepříjemnosti. „Trochu mě začínají bolet nohy, hlavně když se jede z kopečka a pak se musí zase šlapat. Ale jinak v pohodě,“ nejevil jinak známky únavy Kája, který však již měl vjet do neznámého terénu. „Vím jen, že mě čeká druhá půlka. U té první bylo určitě výhodou, že jsem věděl, co mě čeká. Hlavně po psychické stránce. Věděl jsem, kudy pojedu nebo jaké kopce budou,“ dodal biker.

Každopádně jsme se svorně rozhodli pokračovat. V nohách 52,13 kilometrů a průměrka 16:72. Šli jsme dolů, ale to se dalo čekat. Už jsme bojovali jen s hrstkou bikerů, s nimiž jsme se neustále potkávali. Jednou jsme předjeli my je, příště zas oni nás. Jen jsme se dohadovali, kolik lidí mohlo asi tak vzdát. Hlavně jsme ale dupali do dalšího kopce, který nás čekal hned při vjezdu do dalšího kola. Což se nelíbilo hlavně Stráňovi. „Zase, zase kopec. To fakt dělají naschvál! Proč občerstvovačku nepostaví jednou na kopci?!“ zlobil se, ale šlapal hrdinsky dál.

Musím přiznat, že i mně ubývaly postupně síly, ale na nějakou krizovku to nebylo. Člověk věděl, že při zdolání kopce ho následně čeká sjezd. A ty zde byly dost dobré. Postupem času mi ale při nich docházely síly. Ukazovalo se, že rozhodně nemám dost najeto, s technikou jízdy už jsem byl taky na štíru. Jediný v pohodě musel být Kája. „Ročně se snažím najet tak čtyři tisíce kilometrů,“ prozradil recept na výdrž. No, za ním jsme se Stráňou teda hodně zaostávali. A to i na samotné trati. Kdyby Kája chtěl, mohl být v cíli o hodinu dřív než my. Ale z týmové solidarity se rozhodl, že dojedeme všichni společně.

Na druhé půlce ho terén moc nepřekvapil. Spíše ho zaskočil traktor, který se před námi objevil na lesní cestě v jednom ze sjezdů. „To jsem koukal. Jinak pořád pohoda, terén je možná víc hrbatý než první část,“ podělil se o dojmy Kája.

To Stráňa už neměl na povídání náladu. Jeho šprýmy se vytrácely. „Jdi do…, já se ti na to vy... Končím, už nikam nejedu. Aha, musím. Tak to zkusím ještě do další občerstvovačky,“ říkal na předposlední zastávce. Do té doby jsme najeli 66,86 kilometrů, průměr jízdy šel na 16,6, v sedle jsme seděli již čtyři hodiny. Přitom celkový čas byl samozřejmě mnohem delší. Bylo nám jasné, že v cíli za šest hodin určitě nebudeme, jak jsme se v polovině domnívali.

Co Stráňu rozhodně nemohlo potěšit, že jsme opět po nabrání energie stoupali. A to ještě někdo uvažoval o pivu. „To by nebyl dobrý nápad, za chvílu bys ho vyhodil,“ pousmál se jeden ze závodníků, kterého jsme dostihli.

Čekaly nás opět další kopce, některé jsme prostě museli vytlačit. Jeli jsme na ty nejlehčí převody, což možná ještě víc ubíralo síly. Hlavně psychické. Člověk měl pocit, že stojí na místě a nikam se nehne. Už to bylo dost o vůli. Při jednom sjezdu jsem si dokonce ustlal. Nebyl to nijak hrůzostrašný pád, jen jsem prostě blbě zabrzdil v koleji a skácel se na zem. Zatímco v prvním okruhu bych to ustál, teď už nebyly síly. Už i sjezdy vyčerpávaly. Moc do řeči nám na poslední občerstvovačce nebylo. „Už se těším do cíle,“ prohlásil jen Kája. „To já se zase těším se Stoupou do sprchy,“ pronesl se smíchem Stráňa.

Právě u posledního stánku nás dojel Dan, který prý celé startovní pole uzavíral. Zatímco my jsme se občerstvovali, kolem nás projela bikerka ze Slovenska. Vůbec nezastavovala, valila dál. „Ta je pěkně nadupaná,“ uznale kývali hlavami pořadatelé.

Nám chybělo do cíle asi 16 kilometrů. Pěkně sme zpomalovali, takže průměr činil jen 15:20. A to jsme šlapali už 5 a půl hodiny (tedy čistého času).

No, nebyl to dobrý pocit, že jedeme poslední, že jedeme čím dál pomaleji a že výsledný čas budeme mít přes 7 hodin. Ale zase jsme věděli, že spousta lidí musela vzdát. To alespoň trochu hřálo v tom chladu.

Nás čekal opět po výjezdu z občerstvovačky jeden z posledních kopců. Nejdřív po silnici a pak lesem, kde problémy dělal blátivý terén. Tento úsek raději Stráňa nekomentoval, musel by se asi opakovat. Navíc mu docházely evidentně síly, které nechtěl vyplýtvat nadávkami. Je fakt, že potom už byly jen poslední dva kopečky (které i tak daly zabrat) a pak se spíš už jen sjíždělo. Před vjezdem do cílové rovinky jsme s Kájou počkali na týmového kolegu, kterého předjeli poslední bikeři, takže bylo jasné, že dojedeme opravdu poslední. Vůbec nám to nevadilo, protože jsme věděli, že i přes veškeré útrapy jsme stovku zvládli. Průměrnou rychlostí 14:86, ale zvládli. Čistého času jsme seděli v sedlech 6 a půl hodiny, výsledkové listiny zaznamenaly čas 7:34. Kupodivu jsem si tak o půl minuty proti loňsku polepšil. „Pokud zdraví bude sloužit, jedu příště zase,“ rozloučil se s námi Kája, což jsme museli kvitovat. Máme totiž opět co zlepšovat. Je jen otázkou, jestli při pracovním vytížení budeme schopní alespoň něco natrénovat, abychom pak Kájovi stačili.

Mimochodem, do cíle jsme dojeli v pořadí Kája, Stoupa, Stráňa. A splnil se nám náš sen – měli jsme lepší umístění než naše startovní čísla. Byť jen dvě místa.

Spousta bikerů vzdala. Třeba i Laďa nedokončil, možná i kvůli defektu. Přesto se ve výsledkových listinách objevil na 11. místě, z čehož měl obrovskou radost. Chvíli by mě to taky těšilo, ale pak… Nevím, to nechápu. A taky nechápu, na co potom byly čipy. To byla jediná vada na jinak opravdu krásném závodě. Organizátorům totiž musíme vyseknout poklonu za skvěle uspořádaný bike marathon. Takže snad za rok opět nashle v Jedovnici.

Byli jste spokojení s organizací závodů? Hlasute v anketě vedle článku...

Mini reportáž sepsal Stoupa