Letošní ročník cyklomaratonu TransBrdy je minulostí a zbývá tedy již jen bilancovat. A je opravdu o čem, protože se letos TransBrdy skutečně povedly.
Připravil jsem si pro vás svoje postřehy a zážitky ze závodů

Počasí se nakonec v sobotu umoudřilo a po deštivém týdnu se konečně na obloze ukázalo slunce a dohánělo to co v posledních dnech zameškalo - osušilo kořeny a kameny, kterých je po cestě požehnaně.

Letošního ročníku se účastnil i náš TEAM BIKERI.NET. A nekladli jsme si cíle zrovna malé.

Po loňské Meridě, kde hlavním cílem bylo 100km trať maratonu dokončit, jsme se při premiéře v nové sezoně chtěli zapojit do bojů o umístění v žebříčku jak jednotlivců, tak i týmů.

A jak to celé vlastně dopadlo? No náramně. Cíle splněny na 150% a do budoucna jsou stále rezervy na zlepšování výkonů ;-)

Výstřel ze startovací pistole rozpohyboval první vlnu startujících, ve které byla známá jména MTB jako například Hynek, Přecechtěl, Sklář a další. Ale největším lákadlem jistě byla účast Jána Svorady, který ve své vlastní stáji GRISOFT XCR Cycling Team letos hodlá závodit zejména před fanoušky z českých luhů a hájů.

Start druhé vlny byl překvapující zejména pro účastníky na zadních pozicích, kteří se domnívali, že na ně dojde řada až za několik minut ve třetí vlně. Ale místo toho celý balík projel startovacím prostorem, včetně tří horkých želízek v ohni z TEAMu BIKERI.NET.

Po několik stech metrech jízdy po asfaltu se peloton zpomalil na prvních metrech stoupání a to pomalu začalo prověřovat síly všech účastníků, zejména těch, kteří přípravu trochu podcenili.

Startovní čísla 709, 710 a 711 z našeho týmu se pomalu prodírala polem závodníků kupředu, aby si po 9 km stoupání připravila relativně dobrou výchozí pozici do terénu.

Až do teď se jelo po široké lesní cestě. To hlavní přišlo až když se pneumatiky začaly zakousávat do vyčnívajících kořenů a brodit mazlavým blátem.

Nejrychlejší z našeho týmu Karel nasadil vlastní tempo a ztratil se nám brzy z dohledu. Já a Petr alias Stoupa jsme se zatím drželi v nižších obrátkách , abychom měli dostatek sil na zbývajících 50km.

Na první občerstvovačce nás mile překvapilo, že k nám hned přiběhli organizátoři a podávali nám v kelímku ionťák. Také bylo milé, že jsme si nepřipadali jako u snědeného krámu, i když nějaká stovka maratónců se tudy už přehnala. Na nic jsme dlouho nečekali a hned jsme zase roztočili pedály. Nebylo ani proč se zdlouhavě občerstvovat. Po 20km zatím sil bylo na rozdávání a lahve s tekutinami byly téměř plné.

Docela nás pobavili dva starší manželé, kteří se vehementně dožadovali občerstvení i když přišli s batůžky na zádech a po hlavně svých. Nemohli pochopit, že je to jen pro závodníky a neustále se domáhali jídla a pití, s tím, že jsou v klubu turistů ;-)

Po krátkém sjezdu po asfaltu jsme se vrátili do terénu a objevily se i nepříjemné úseky s mazlavým blátem.

Méně technicky vybavení bikeři měli problémy se občas udržet na mokrých úsecích v sedlech. Nechyběly ani pády na zrádných kořenech, které se naštěstí obešly bez vážnějších zraněních a účastníci mohli bez problémů pokračovat dál.

Horší to bylo, když člověk v těchto pasážích dojel pomalejšího bikera. Předjet mnohokrát nešlo a člověk musel vycvakávat pedály současně s člověkem před ním, nad jehož síly byly rozbité výjezdy plné kořenů.

Na 31 km se trasa obrátila nazpět a po 1,5 km sjezdu po asfaltu se již zkušení závodníci začali těšit na nebezpečný sjezd přes kořeny dolu k potoku a hlavně na brutální, téměř kilometr dlouhé stoupání.

Tady jsem chytil druhý dech a s chutí si v sedle zazávodil s ostatními, co jim už síly došly a byli rádi, že se po vlastních vydrápali až na vrchol. Ale že jich bylo ;-)

Trochu jsem poodjel Stoupovi, který se mě zatím statečně držel, i když letošní sezonu pro pracovní vytížení v redakci novin a jako zpravodaj ČT prozatím spíše vypouštěl.

Další chuťovku organizátoři připravili kousek před druhou občerstvovačkou v podobě 2. horské prémie. Po prudkém sjezdu po asfaltové cestě s několika zákeřnými příčnými propustmi, kde šlo rychlost jízdy hravě dostat nad 60km / hod. se karta obrátila a pro mnohé začalo hotové peklo. 2 kilometry stoupání kolmo do svahu po kamenité cestě, bylo skutečně únavné a nikdo se jistě nestyděl za nejlehčí převody. I tady se nalezli tací, kterí už měli sílu jenom kolo tlačit.

Tady mě týmový kolega Stoupa překvapil, když se vyhoupl zpoza obzoru pár minut za mnou. Ale z jeho gest bylo zřejmé, že lehkost jízdy z předchozích kilometrů je ta tam. Mával na mě „jeď, na mě nečekej, já se chystám umřít“ ;-)

Kdo si myslel, že se už musí jet z kopce, tak se mýlil. Ještě kousek se přeci jenom muselo do kopce, ale už to nemělo dlouhé trvání. Za pár okamžiků přišly nepříjemné sjezdy přes kořeny a kameny.

Tady jsem si opravdu liboval, jakým skvělým vynálezem jsou hydraulické kotoučovky. S nimi se dá hravě brzdit jedním prstem i při nejzákeřnějších sjezdech a člověk se může naplno věnovat řízení.

Téměř do 50. kilometru se jelo střídavě po rychlých rovinkách, kratších sjezdech a výjezdech.

Na 51. km na nás čekala 3. a poslední vrchařská prémie. Tady jsem s úsměvem na rtech odpovídal na nesouvislé dotazy funících cyklistů, kdy že už bude konec. „Támhle nahoře“, smál jsem se a ukázal hlavou na kroutící se asfaltku kdesi nahoře na kopci.

Chvíli jsem si povídal k cyklistou, který na trekovém kolem svižným tempem absolvoval celý maratón bez jediného defektu. Svěřil se mi, že jsou s kamarády skvělý tým. Dva jedou na trekových kolech, další na horském, ale bez odpružené vidlice. No asi není co závidět na těch kořenech.

Ale to už jsme se dostali téměř až do Haloun, kam nás zavedl rychlý sjezd končící doslova v potoce. A co by kamenem dohodil jsou už přeci Řevnice, takže do cíle je to jen kousek.

Po svižném sjezdu po široké lesní cestě jsme zase něco nastoupali po hlavní silnici na Mňíšek a odtud nad Řevnicemi jsme po úbočí kopce prokličkovali úzkými stezkami až nad Lety. Za zmínku jistě stojí jeden sjezd zakončený pravoúhlým nájezdem na vysoký mostek přes potok a také zpestření cesty v podobě uzoučkého podjezdu pod hlavní železniční tratí.

A pak už mi zbývalo jen vyběhnout pár schodů vedle Řevnického mostu přes Berounku a vychutnat si závěrečný průjezd cílovou rovinkou.

Celou trať jsem projel bez sebemenšího zádrhelu včetně všech stoupání a až na jeden prudký sjezd přes mokré kořeny a dva brody jsem nemusel sesednout z kola.

Nejrychlejší člen našeho týmu na mě čekal už v cíli a po vzájemné gratulaci k dokončení cyklomaratonu jsme se věnovali sledování veledůležitého semifinálového utkaní v ledním hokeji proti skvělým Finům.

Za pár minut nás ale oslovil neznámý zablácený mužík se zeleným kolem a my v něm nakonec poznali našeho parťáka Stoupu, který s 5 min. mankem po mě dojel zdárně do cíle.

A na jaké závodníky že jsme tentokrát zase nestačili?

Nebylo jich mnoho, ale pro pořádek uvádím alespoň medailové pozice v celkové mužské a ženské kategorii:

muži:

1. BOUDNÝ Pavel Bicy.cz 2:21:08,2

2. HYNEK Kristian ČESKÁ SPOŘITELNA MTB 2:22:25,7

3. PŘECECHTĚL Michal GRISOFT XCR 2:26:30,6

ženy:

1. VEJVODOVÁ Šárka BIKESPORT.CZ 03:16:36,1

2. KULHÁNKOVÁ PRAHA 5 - RADOTÍN 03:27:23,4

3. DÁVIDÍKOVÁ Martina TOYOTA DOLÁK 03:38:39,0

kompletní výsledky naleznete na zde

Jinak závodníci za TEAM BIKERI.NET obsadili výborné 26. místo v konečném bilancování družstev.

Jediným záporem může být slabší zájem účastníků, kterých bylo letos "jen" 650 oproti loňské překonané magické tisícovce. Vysvětlení je jednoduché. Závod se poprvé nejel pod hlavičkou ČS kolo pro život.

Mnohem zajímavější ročník než tento může být hned ten následující.

Organizátoři totiž k 5. jubileu závodu připravili skutečnou lahůdku. Okruh se totiž pojede obráceně a to bude teprve síla! No vzpomeňte si kolik nepříjemných sjezdů přes kořeny jste museli absolvovat a obraťte si to o 180°.

Tak už se těšíte?

My také...

Za TEAM BIKERI.NET

Stráňa

vedle článku můžete hlasovat v anketě, zda se vám líbily letošní TransBrdy