Naše první naše akce se odehrála v červenci roku 2000 v Krkonoších. Když tak přemýšlím, tak vůbec nevím, proč zrovna v této oblasti s nejvyšší horou v republice. Ale domnívám se, že nás sem zatáhl Stráňa, který dokázal zajistit chatu v místech zvaných Žacléřské Boudy.

Ještě malé odbočení – Junise jsem v té době vůbec neznal. Poprvé jsem ho poznal právě až v Krkonoších. Stejně jako Jeldu. Společným jmenovatelem byl Stráňa – ten znal je a já s Tondou jsme díky studiu na vyšší dívčí znali zase jeho. Takže vlastně Stráňa byl oním hlavním impulsem, jenž měl na svědomí uspořádání první větší akce podobného charakteru.

Možná to teď bude znít hodně divoce a zmateně, ale to víte, vzpomínky už dávno odvál čas. Ale budu se to snažit dát nějak dohromady.

Zatímco Stráňa, Jelda a Junis přijeli na chatu už v sobotu a autem, já s Tondou jsme ještě před odjezdem absolvovali náročnou akci v podobě pivních slavností. Vydařily se, jenže po půlnoci se pěkně rozpršelo, což předznamenalo další dny. Pršelo totiž i v neděli, takže hned při první cestě na vlak jsme museli použít pláštěnky. Nic moc, ale co se dalo dělat. Vlakem byla jízda celkem v pohodě. Ani s koly jsme neměli problémy. Dorazili jsme do Svobody nad Úpou, poslední to možné stanice. Zde zaperlil Tonda, kterému se chtělo na záchod. Ačkoli házel peníze do kasičky na dveřích jak pominutý, dovnitř se dostat nemohl. Až mu pomohl Stráňa – stačilo jen pootočit kouli J

Kluci už z předchozího pobytu místní prostředí znali, takže nás večer vzali do asi čtyři kilometry vzdálené hospody na Pomezní boudy. Šlo se pěšky a celkem hustě pršelo. Toncek byl nachlazený a to si představte, že jeho nejteplejší oblečení na celý pobyt byly kraťasy a košile. Když jsme došli do Horní Malé Úpy do hospody, Tonda si u paní vrchní objednal tabletku paralenu a potom taky abych nezapomněl čaj, rum a grog přesně v tomto pořadí J

Po několika hodinách živé diskuze u piva se už musíme vrátit na chatu. Počasí pro změnu nic moc a celou cestu zpátky jdeme v dešti.

V pondělí ráno s Tondou nevěříme vlastním očím – zatímco my si vychutnáváme spánek (vždyť máme dovolenou), tak ti tři ostatní „blázni“ poskakují kolem nás a přemlouvají nás, ať s nimi jdeme na rozcvičku. Toto pěkně začíná J Samozřejmě jsme se na to mohli vykašlat…

Čeká nás první výlet. Zatímco kluci jsou patřičně vybaveni (akorát Jelda má treka), my s Tonckem vypadáme jak největší amatéři. Žádné pořádné cyklistické hadry, o kolech ani nemluvím (Syrius a Starlight – no, už jen ty názvy mluví za vše J ). A fyzička, ani mi nemluvte. Já po deseti kilometrech myslel, že umřu. Nemohl sem dýchat, chtělo se mi zvracet. Krize jak hrom (ale když vezmu v potaz to, že jsem předtím najezdil za celý svůj život dohromady tak sto kilometrů, není se čemu divit). Navíc, což je logické, v Krkonoších je to samý kopec. Takže jsem si první jízdu opravdu užil. Co si tak pamatuju, tak jsme jeli po silnici ke Spálenému mlýnu, odkud jsme se napojili na modrou a zajeli do Velké Úpy. Zde opět silnice, která nás zavedla až do Pece pod Sněžkou. Zde jsme se nabaštili a po silnici vyrazili zpět přes Velkou Úpu a Spálený mlýn na chatu. Celkem nám to (teda klukům, protože já pomalu ani nevěděl, co je to tachometr) ukázalo něco kolem 41 kiláků.

Nevím co v úterý, nějak mi to nevychází J Ale ano už vím! Celý den totiž pršelo, tak jsme celý den naštvaně pokukovali z oken ven, zda už konečně nepřestalo. Mastily se karty a popíjelo pivečko.

Ve středu nám celkem přeje počasí, a tak ráno po snídani (kluci opět po rozcvičce) jedeme na nákup do Pomezních boud. A když už jsme v Krkonoších, tak musíme přeci stanout na nejvyšším vrcholu. Proto ještě dopoledne vyrážíme na pěší túru na Sněžku (na kolech bychom se tam asi těžko dostali J ). Od chaty jdeme zkratkou na Jelenku přes Obří hřeben až na vrchol Sněžky. A na vrcholu v hospodě? Neuvěřitelná komerce – pivo drahý, spousta němčourů, takže něco pro Tondu, haha. Zpátky jdeme přes Růžohorky a Portášovy boudy po Pěnkavčí cestě ke Spálenému mlýnu. Zde dáme pozdní oběd a pak se busem dostaneme na zastávku U dolu. K chatě už je to pak jen kousek.

Ve čtvrtek je konečně hezky a tak by byl hřích nejet na kole. Protože jsou v blízkosti hranice do Polska, bereme s sebou pasy. Vyjíždíme na Pomezní boudy, kde je celnice. Již v Polsku (páni, jsem poprvé v životě v zahraničí…) valíme po zelené stezce. Nejdříve nás rozesmívá, a pak děsí, pohled na turistické tabule. Nemají zde totiž vzdálenosti v kilometrech, ale v hodinách a minutách - pak se podle toho orientujte. Následkem toho jsme trochu zabloudili a dostali se na nějakou stezku, kde se nedalo na kole jet. Alespoň jsme se občerstvili borůvkami. Ale výhled z Pomezního hřebenu stál za to – třeba jezero Bukowka bylo jak na dlani. Prodrali jsme se křovím k chatě Gumovka a konečně se dostali na červenou a kloudnou cestu, která nás zavedla opět do Horní Malé Úpy. Zde jsme se stavili na gáblíku v restauraci U kostela. Po cestě jsme ještě nakoupili buřty na večerní opékání. No, možná jsem čekal víc (to je kvůli těm polským hodinám a minutám), ale my najeli jen nějakých sedmadvacet kiláků. Večer sedíme u ohně, opékáme buřty, Stráňa hraje na kytaru (pořád dokola Tondovu nejoblíbenější píseň z reklamy: Vladěno, jsem ti složil písničku… za plotem z bílých latí atd., už si to přesně nepamatuju). A u toho samozřejmě nesmějí chybět lahváče.

No jo, nějak rychle to uteklo. Bylo to super, takže proč to nezopakovat příští rok. Kluci odjeli autem, já s Tondou zase vlakem. Ale jen ke Stráňovi do Chotěboře, kde jsme přespali a domů jeli na kolech až v neděli. Po vydatném obědě, který nám přichystala jeho babička. Což o to, byl vynikající, ale sedněte po osmi poctivých knedlících na kolo a jeďte sto kiláků. Ale jo, sice první kopeček jsme měli krizi (to jídlo hodně tlačilo), ovšem pak už to šlo. Stavili jsme se na posilňujícím nápoji v podobě piva v Hlinsku, a pak ještě v Poličce. Tedy i tahle celodenní túra stála za to – ale po několika vyjížďkách se dalo říct, že jsme trénovaní. Alespoň jsem si to namlouval.

Stoupa