I druhý náš výlet směřoval do Krkonoš, tentokrát do oblasti Přední Labská. A učinili jsme malou změnu v termínu, dovolenou jsme v roce 2001 čerpali týden před začátkem prázdnin.

23.června: V sobotu jsem musel vstávat už v pět. Na novém kole (no, novém – vypůjčeném od kámoše Dana – konečně ale pořádný horáč), jedu na vlak do Chornic a pak z České do Pardubic. Zde máme sraz. Sestava z minula je stejná, tedy Stráňa, Junis, Jelda – až na Tondu. Škoda, ale kvůli škole (dálkové studium), jet nemohl. Zatímco já měl bágl na zádech (oproti loňsku jsem zredukoval věci, ale stejně to byla tíha), kluci si pořídili nosiče. Jak prozřetelný nápad – zvláště když z Pardubic až na místo určení jedeme na kolech. První zastávku jsme měli ve Velké Třemešné asi po čtyřiceti kilácích. Trochu jsme se občerstvili pivem a klobásou. Dosud bylo vše v pohodě. Jenže potom nastala krize – teda u mě rozhodně. Tuhly mi nohy, navíc začalo pršet a foukal nepříjemný vítr. Hrůza. Ještě k tomu batoh na zádech – žádná idylka. Za klukama jsem už o něco zaostával, dvacet kiláků před Vrchlabím jsem rezignoval nadobro. Už to prostě nešlo. Záda jsem měl naprosto odrovnaný. Zachránil mě Stráňa, který se nabídl, že si vyměníme kola i se zátěží. Po několika kilácích sám uznal, že je to s báglem šílený. Do Vrchlabí jsme dojeli před pátou, zastavili jsme se na autobusáku na rychlém občerstvení. Jenže v pět tam zavřeli a vyhodili nás, právě když venku začalo zase pěkně lít. Už jsme byli dost zmrzlí a to jsme měli ještě před sebou deset kiláků. Po celkem příjemné cestě nás překvapil náročný kopec (nebojím se napsat krpál) k chatě. Když si představím, že ho budeme muset zdolávat několikrát… Teď ho tuším vyjel jen Junis. Ostatní jsme slezli a tlačili kola. Na chatu jsme dorazili pěkně promočení. Poté, co jsme vybalili, osprchovali jsme se a něco málo pojedli, tak jsme šli hned spát. Něco po deváté – drsný, co? No jo, únava pěkně zapracovala.

Pár statistických údajů - 1.den: najeto: 115,74 km, v sedle: 6:46:21, průměr: 17,1 km/hod. (toto jsou mé údaje, kluci můžou mít odlišné – navíc já jel na kole už ráno na vlak…).

24. června: Nevím jak ostatní, ale já se teda moc nevyspal. Ostatně na rozvrzané posteli to není žádný med. Z postelí jsme vylezli po osmé, dali lehkou snídani a byli pozitivně naladěni. Hlavně při pohledu z okna. Počasí se totiž evidentně zlepšilo. Ven jsme vyrazili v jedenáct - po modré do Strážného a pak velmi vydařeným sjezdem do Vrchlabí, kde vyčkáváme na posledního člena výpravy - Hoffa. Rovněž starý známý z vyšší dívčí. Protože máme chvíli čas, tak neváháme, a ochutnáváme zdejší pivo v jednom lepším podniku. Krakonošský medvěd za devětadvacet - docela síla. Teda ta cena, pivo normál (škoda že zde není Tonda. To je pravý fajnšmekr, který by určitě podal lepší a hlavně výstižnější hodnocení...). Dlouho jsme se nezdrželi a jeli pro Hoffa na vlakový nádr. Jenže ten si dával vyloženě načas. Hodina po plánovaném příjezdu a on nikde. A jako naschvál, nikdo si nevzal mobil, takže domluva jaksi není možná. Nechceme nic riskovat a tak zůstáváme v blízkosti nádraži, kde se nachází menší hospůdka. Zaplujeme na terasu a protože je doba oběda, něco málo zbaštíme. No, málo, takový vepřový vrabec se zelím a knedlíkem, to celkem zasytí. A když je ještě na zapití pivko, to je pak paráda. Jenže to čekání na Hoffa se nám pěkně prodražuje :-) Máme pořád čas, protože ani dalším vlakem kámoš nepřijel. Tak aspoň zajedeme na větší nákup do „plusu“. A konečně jsme se dočkali... Hoff přijel (i se svým trekem), nadal nám, že nemáme mobily, něco málo rovněž nakoupil a mohli jsme jet zpět. Opět tou pohodovou cestou zakončenou neuvěřitelným stoupákem. Ale dnes ho dala většina. Chvíli spočneme na chatě a pak jdeme prozkoumat místní „terén“. Chata Popelka je naprosto ideální, takže zde pro dnešní večer zakotvíme. Někdo si dal pivo, někdo víno a někdo (nechci jmenovat, aby se Hoff neurazil) mattonku. Celkem dobrá nálada, do chaty se dostáváme v jedenáct. Jako rozjezdový den to rozhodně nebylo špatné.

Statistika: Dnes jsme toho více spíš naseděli, než najeli, ale přesto: 27,24 km; v sedle 1:48; průměr 16,7 km/hod.

 
25. června: Tak tohle mi vážně chybělo - tři šílenci už o půl sedmé lítají po chatě a zanedlouho míří ven, aby provedli rozcvičku. Jsme snad na pionýrským táboře? No nic, když je to baví. Po osmé se scházíme v „kulturní“ místnosti, po snídani nabíráme sílu a v deset vyrážíme po modré do Špindlu. Přes les, dost drsným terénem (kdyby to viděl Dan, asi by mi kolo nepůjčil :-) . Všude samé bláto, hned jsme byli pěkně zacákaní. Navíc přes cestu bylo dost šutrů, mokrých, takže to po nich klouzalo. Jo, jo, užili jsme si to. Ale do Špindlu jsme dojeli v pohodě. Zde nakoupili pár pohledů a pak hledali vhodné místo k obědu. Jenže tohle byl Špindl! Takže ceny tomu odpovídali... Jen pro ilustraci - hermelín, který si chtěl objednat Stráňa, vyšel na 240 korun. No, jednou za čas se rozšoupnout není špatný, ale co je moc, to je příliš. I když si kluci nějaký jídla objednali, my se Stráňou jsme se přesunuli o kousek dál, kde nás zaujala domácí „udírna“. Vepřové žebírko s hranolkama nás přijde na devadesát korun (holt, jsme v turistické oblasti...Tohle bylo vlastně naše celodenní jídlo. Po zbytek dne jsme to řešili už jen müsli tyčinkami). Raději přemýšlíme, kam pojedeme a zamlouvá se nám cesta k prameni Labe. Naším průvodcem se stává Hoff, zvláště proto, že jako jediný z nás měl mapu, kterou si právě ve Špindlu obstaral. K prameni je cesta dlouhá, a hlavně do kopců. Takže dost namáhavé. Valíme na Bedřichov a dále na Mísečky. I když svítí slunko, tak na vrcholcích fouká studenější větřík. Jako třeba na Medvědíně (1234 metrů nad mořem). Nezdá se to, ale je to „zabijácká“ kombinace, což poznáme později (pěkně nás to sežehlo). Jen malá (nebo raději větší) poznámka: Na kolech se k prameni samozřejmě nemůže, neboť se člověk pohybuje v chráněné krajinné oblasti. My to přesto riskli. Asi bychom se měli stydět, že nerespektujeme zákony a nařízení, ale když už člověk má to kolo... Ještě k tomu horské... Zároveň však musím dodat, že nejsme nějací šílenci, kteří by ohrožovali pěší turisty. Tak to v žádném případě. Tam kde to situace umožňovala, jsme jeli, kde ne, hezky jsme slezli a biky tlačili. A přitom samozřejmě dávali přednost „pěšákům“. A ve sjezdech dávali pozor, abychom někoho nedejbože nesejmuli. Prostě opatrnost nade vše... Asi nás to, nebo spíše rozhodně nás to neomlouvá, ale za risk a případnou pokutu to někdy stojí.

Přes Šmídovu vyhlídku, mohylu Hanče a Vrbaty a také Pančavský vodopád jsme dorazili k prameni Labe, kde nás Jelda vyfotil a udělali jsme i nějakou skupinovku. Zpátky nás čekal sešup do Špindlu, při němž jsme ztratili našeho vedoucího Hoffa. Nebo on ztratil nás? Docela paradox... Nikam jsme tak nespěchali s tím, že nás třeba dojede. Zastavili jsme se tak u nádrže Labská a na hrázi, po silnici nás pak čekalo klesání po velmi dobré asfaltové silnici, před cestou na chatu jsme už museli zvládnout jen vysilující kopeček. Na ni jsme dorazili před sedmou, stále bez Hoffa. Ten si dal načas a dojel až za hodinu po nás. Stavil se ještě ve Vrchlabí na nákup :-) Jinak docela dobrý pohled na naše těla (nejsme úchyláci, že bychom se třeba ve sprše okukovali). Ruce a nohy opálený, či spíše spálený, zato těla naprosto bílá. Docela sranda (hned si Stráňa musel rýpnout, že jsme slávisti...). Dneska žádná procházka po okolí, v deset (bez pohádky na dobrou noc) jdeme na kutě.

 Statistika: 48,61 km; v sedle 3:47:35; průměr 14,9 km/hod.

 

26. červen: Nezabil by je člověk. Chce se mu spát a oni si klidně výskají a dovádějí jak malí kluci, kteří se nemohou dočkat rozcvičky (to mají z toho, že nebyli na vojně). Když už su teda vzhůru, tak napíšu pohledy. Na snídani nám nic nezbylo, v devět tak vyrážíme do Strážné. Nakoupíme zde aspoň opalovací a poopalovací krémy, i když už asi bude pozdě. Po nákupu proviantu se vracíme zpět a posnídáme. O půl dvanácté vyrážíme na oběd do Vrchlabí. Teda tak zněl původní plán. Jenže změna je život, a tak se po zelené přesouváme do Jilemnice, kde se naobědváme U zlatého klasu. Navíc zde mají Budvary, takže naprostá spokojenost. Následně se vydáváme po silnici na Benecko, takže nás čekají pořádný krpály a serpentýny (ne nadarmo tudy vedou trasy různých cyklistických závodů. Tuším, že se tudy jel i Závod míru). Na vrcholu se stavujeme v potravinách na zmrzce a ledňácích, trošku se opalujeme. Jeldu stihly první problémy, jelikož píchl. V rekordním čase ale duši vyměnil - machr... Po zelené, lesními cestami míříme přes místo Rovinka na Labskou. Parádní sešup, až na spoustu kamení. Trekaři Hoff s Jeldou si to museli užít :-) Cesta nás „vyplivla“ opět pod tradiční kopec, který je naším osudem. Na chatu jsme dorazili po páté. Za dnešek jsme toho měli dost, takže opět zůstáváme na chatě u lahváčů a telky (ne sušenek, ale klasické televize).

Statistika: 44,20 km; v sedle 5:44:01; průměr 14,9 km/hod.

 
27. červen: Ranní klasika - kluci si potřebují „užít“ při rozcvičce. Protože dnes hlásí teploty přes třicet, rozhodujeme se radši pro návštěvu Vrchlabí. Bez kol. Nakonec z toho vzniká pěší túra, protože nám ujel autobus. Cesta bez kol má občas své výhody - můžete navštívit různá zajímavá místa, aniž byste se báli, že vám váš drahocenný prostředek někdo ukradne. A také se nemusíte ohlížet na to, jestli už máte osmé či deváté pivo... Naší první zastávkou po delší procházce byl motorest vedle night clubu (zde měli gambáče). Poté jsme se přesunuli na náměstíčko do jedné z restaurací. Nejdříve jsme si sedli na terasu, ale protože bylo hrozný vedro, přesunuli jsme se dovnitř. Hlad se hlásí, tak dáváme jídlo - třeba Krakonošský bramborák plněný kuřecím masem (a k tomu pivo krakonošský medvěd). Po asi hodinovém sezení už nás nebaví „plkání“ a tak jdeme obhlídnout obchoďák Delvita. Vyřádíme se na eskalátorech (na vesnici takovou atrakci nenajdete :-), ztratíme Jeldu s Junisem, které nacházíme až na cestě do hospody. Taková příjemná se dvorem, takže zde si vychutnáme budvárky. Ještě toho nemáme dost, a tak se přesuneme do pizzérie, kde se navečeříme (za den jsme toho „poznali“ opravdu dost...). Ještě podnikneme rychlý výpad do Delvity za účelem nákupu, což se protáhne, takže nám ujíždí autobus. Zpátky tak pomažeme zase hezky po svých. Poslední zastávku podnikneme v úplně obyčejné hospodě té nejnižší cenové skupiny na samém okraji Vrchlabí. Máme toho dost, a tak si všichni objednáváme džus s matonkou. Po silnici už se nám nechce, a tak volíme napojení na žlutou turistickou trasu u Krausova mlýnu. Za chvíli odbočíme na modrou, která nás dovede až k chatě. Docela hezká, příjemná procházka. Na chatu jsme dorazili o půl desáté. Takže jen vyčůrat, pomodlit a spát :-)

Statistika: nachozeno asi 25 km.

 
28. červen: Ze včerejška cítím únavu a tak se bojím toho nejhoršího - brzkého buzení skrz rozcvičku. Ale světe div se - kluci zůstávají v postelích, ani Stráňa nesrší energií. Po snídani se ale všichni dostáváme do správného tempa a volíme plán dne - zdolat Černou Horu. Už několik dní nás vyloženě „provokuje“ vysílač, který z chaty vidíme přes tři kopce. I když hlásí bouřky, tak nás správcová uklidňuje, že počasí vyjde. Věříme ji. Po desáté vyrážíme hned do kopce nad chatu. Pěkný záhul na úvod. Přes Třídomí valíme do Strážného. Sjezdů jsme si moc neužili, přes Tetřeví boudy až na Černou Horu totiž stoupáme. Je pěkné dusno, kolem nás se točí stovky much. Hlavně nad Stráňou a jeho žlutým dresem. Má toho plný zuby, aby je od sebe setřásl, raději se svlékl. Zajímavý pohled :-) Na vrcholu Černé Hory děláme pár fotek, hlavně jdeme na rozhlednu. Počasí nám ale moc nepřeje, výhled po okolí je špatný. Myslíme už na jídlo, a tak sjíždíme do Jánských Lázní, kde je dost příležitostí. Volíme menší terásku u hospody. Zajedeme ještě na prohlídku kolonády. Protože nás tlačí čas a nevíme, jak bude vypadat jízda terénem, rozhodujeme se pro zpáteční cestu po silnici přes Černý důl na Vrchlabí. Dobrá volba, protože začíná kapat a navíc fičíme pořád z kopce. Ve Vrchlabí ještě nakoupíme, a pak již tolik známou cestou zpět na chatu. Poprvé začíná vyloženě propadat Stráňa, ale i krplál k chatě nakonec zvládl. Před sedmou začíná pršet, ovšem to nás neodrazuje od návštěvy „Popelky“. Dáme pár piv a pikantní toast, na cestě zpět už prší vydatně.

Statistika: 64,35 km; v sedle: 4:02:58; průměr: 15,1 km/hod.

 
29. června: Z postele nás před osmou nikdo nedostane, budí nás až o půl deváté zpráva od kamarádky Radky. Snídaně a pak přemýšlíme, co dál. Někomu se chce, jinému (především Stráňovi, po včerejšku, moc ne). Ale nakonec souhlasí s vyjížďkou (možná proto, že jinak by se na chatě sám bál). Ale pro jistotu volíme cestu po silnici. Prvotní nápad do Semil rušíme a přikláníme se k vyjížďce do Hostinného. Jede se skvěle, zvláště když cesta je de facto pořád z kopce. Ale dnes máme jednu brzdu - Stráňu. Nějak mu to nešlape. A to ještě neví, že mu chystáme malé překvapení. Výlet si totiž přes Chotějovice a Pilníkov prodlužujeme až do Trutnova. Stráňa (nebo Hoff?) to zde trochu zná, tak se necháme vést po náměstí. Vzal nás do skvělé restaurace, kde dáváme totálně ostré špagety, což musíme zapít (vhod přichází Budvar). Trochu pak ještě prozkoumáme náměstí, dáme si zmrzku, pokocháme se prostředím a o půl čtvrté valíme zpět. Po cestě nás překvapí pětiminutový vydatný slejvák, po němž se ale na druhou stranu nádherně pročistí vzduch. Do Hostinného je cesta opět v poho, posilníme se na zbývající cestu zmrzkou (vražedná kombinace na pivo :-) Přes Lánov se dostáváme zpět do Vrchlabí. Nakoupíme jídlo na snídani a naposledy si vychutnáme kopec. Sbalíme věci, otevřeme lahváče a čumíme na telku. Ideální zakončení dovolené :-)

Statistika: jen po silnici 93,93 km; v sedle: 4:13:52; průměr: 16,2 km/hod.

 
30. června: Nechce se nám, ale musíme. A tak po sedmé vstáváme. Nasnídat, dobalit, uklidit, vysát a můžeme jet. A už zase s plným báglem. Ach jo. Ale z kopce to jede pěkně. Ve Vrchlabí se loučíme s Hoffem, který se rozhodl pro cestu vlakem. My nehodláme nic měnit, a tak po cestě, po níž jsme prve přijeli, se také vracíme. Na pivo nějak není chuť, a tak se na „zastávkách“ posilňujeme kofolou nebo v Opatovicích nad Labem limonádou. Už myslíme, že ze všeho blázníme, když v jedné zahradě vidíme velbloudy. Ale skutečně tam byly. To se jen tak nevidí - člověk by čekal kozy, kachny, přinejhorším kamzíky - ale velbloudy?... Do Pardubek jsme dorazili ve dvě, což bylo naprosto super. Vlak na Českou mně s Jeldou jel totiž před třetí. No jo, tak i druhý cyklovýlet se nám nadmíru vydařil. Hlavně díky počasí, které nám přálo. Těch kilometrů jsme tak na konci měli v nohách opravdu dost.

Statistika: jen po silnici: 100,47km; v sedle: 4:25:13; průměr: přes 17 km/hod.