Na sobotu 18. září jsem se hodně těšil. Poprvé jsem totiž na vlastní kůži měl možnost absolvovat maratón na horských kolech - jedovnickou Meridu. Už nevím, proč jsem hned v premiéře zvolil stokilometrovou trať namísto poloviční. Asi jsem chtěl závod poznat se vším všudy, což se do puntíku splnilo.
Už příjezd do kempu Olšovec naznačoval, že jsem se ocitl ve výjimečné společnosti. Společnosti opravdových bikerů. Důkazem byly nejen dresy všemožných značek, ale především reprezentativní nadupaná kola. Vůbec jsem v tu chvíli nepochyboval o tom, že stejně nadupaní budou i jejich majitelé. Nicméně nechtěl jsem hned na začátku propadat poraženecké náladě a raději si šel vyzvednout startovní číslo s čipem. A také dárek za startovné v podobě trička, lahve a cereálních tyčinek.
Naposledy jsem zkontroloval kolo a před desátou se vydal zařadit mezi takřka čtyři stovky startujících na stokilometrové trati. Zatímco favorité zaujali přední řady, já se spokojil s koncem startovního pole. Poslední foto před startem (snažil jsem se usmívat, protože jsem tušil, že na konci budu mít k úsměvu hodně daleko), poslední pozdravy s kamarády.
Ve čtvrt na jedenáct se masa bikerů dala do pohybu. Široké asfaltové silnice dávaly možnost těm rychlejším prodrat se více dopředu před nájezdem do lesního terénu. K nim jsem se rozhodně neřadil, i tak jsem docela svižným tempem zdolával první stoupání. Sil jsem měl dost, prozatím. Při prvním prudším sjezdu mne však potkala nepříjemná událost - vypadla mi láhev s vodou. Utěšoval jsem se, že na občerstvovacích stanicích pitný režim doženu a tomuto okamžiku nevěnoval větší pozornost. Zvláště když asi na dvacátém kilometru první občerstvovačka nabízela osvěžení v podobě iontových nápojů a banánů.
I další část trati, která byla skvěle značená i díky velkému množství dobrovolníků, probíhala podle mých představ. Držel jsem se totiž ve větší skupince. Stoupání jsem zvládal bez problémů, zato trochu ztrácel ve sjezdech. Neměl jsem totiž odvahu „pustit“ kolo jako někteří šílenci, brzdy tak dostávaly poměrně dost zabrat. I tak jsem v poměrně dobré náladě dorazil k druhé občerstvovačce.
„Teď už to bude v pohodě, do cíle je to z kopečka,“ povzbuzoval nás sympatický pán. Jeho slova jsem slyšel rád, ihned po posilnění cereálními tyčinkami jsem vyrazil na další část - která kupodivu vedla do kopce. A ne ledajakého, nutností bylo slézt z kola a tlačit je. Přitom jsem začal pociťovat první příznaky únavy. Okamžik, kdy jsem se z nadšení dostal k trápení, nastal na třiačtyřicátém kilometru. Nohy začaly tuhnout, tachometr ukazoval čím dál pomalejší tempo. Nicméně do cíle prvního okruhu zbývalo jen pár kilometrů, člověk se tak dokázal vyhecovat. Prostorem cíle jsem v závodnické euforii vyloženě proletěl, takže jsem úplně zapomněl, že bych se mohl napít a nabrat opět nějaké tyčinky, jejichž zásoba se tenčila.
Věděl jsem, že uzavírám startovní pole, že mne předjely i všechny zástupkyně něžného pohlaví, ale vzdát? Kvůli tomu jsem přece nepřijel. A tak jsem pokračoval dále, i když při nástupu do druhého okruhu mě čekalo další z početné řady prudkých stoupání. Už jsem se vyloženě plahočil a přitom si v duchu nadával, proč jsem si nevybral kratší trať. Postupně mě předjeli poslední závodníci, kteří se rovněž nehodlali vzdát. O mém mimořádně špatném čase svědčil fakt, že na předposledním občerstvení byly všechny iontové nápoje vypity a já tak musel vzít zavděk obyčejnou vodou. V tu chvíli mi to bylo absolutně jedno. Vynaložil jsem poslední zbytky sil a překonával další nástrahy náročné trati, zatímco v cíli už vítali vítěze. Bojoval jsem vyloženě sám se sebou. Kromě noh se začala ozývat záda, což mi na pohodě nepřidalo. Přesto jsem dorazil na poslední občerstvovačku asi šestnáct kilometrů před cílem, kde mi ochotné paní věnovali pet lahev, do níž jsem si mohl nalít posilňující ionťák (prostě bez pravidelného pitného režimu se podobné závody jet nedají). Ještě dva kopce a nakonec mě čekal sjezd do autokempu, kde už končilo vyhlašování nejlepších jezdců v jednotlivých kategoriích a Štěpán Škorpil začínal losovat tombolu.
Po necelých osmi hodinách jsem tak zvládl s vypětím všech sil svoji první maratónskou stovku. A jak se zdá, tak na dlouhou dobu poslední. Podobné závody raději přenechám povolanějším, zkušenějším a především mnohem více trénovanějším borcům. Přesto jsem však spokojený - dokázal jsem se totiž vžít do role závodníků, kteří se ať už v honbě za medailovými úspěchy či osobními rekordy musejí prát s mnoha podobnými tratěmi. Tuto zkušenost všem vřele doporučuji.

Stoupa

Výsledky najdete na adrese www.galantbrno.cz.